V roku 1936 napísal George Orwell reportážne dielo s názvom Cesta k Wigan Pier. V prvej polovici knihy dokumentuje otrasné životné a pracovné podmienky baníckych rodín v severoanglickom mestečku Wigan. V druhej časti sa Orwell venuje úvahám o socializme, v ktorom vidí jediné východisko z kapitalistickej mizérie. Záverečná kapitola spomínanej knihy, ktorú dnes prinášame, nepoteší fašistov nosiacich dnes Orwella na tričkách, alebo liberálov, považujúcich autora románu 1984 za antikomunistu. Ostatných však iste osloví ľudský prístup k problémom ľavice: trefná a vtipná kritika propagandy plnej súdruhov, traktorov a dogmatizmu, nadužívania abstraktných pojmov i ďalších neduhov, ktoré podľa autora predstavujú prekážku k ceste k socializmu.
Nadto bezmála všichni socialisté trpí představou, že se musejí vyjadřovat strašlivou hantýrkou. Když normální člověk uslyší výrazy jako „buržoazní ideologie“, „proletářská solidarita“ nebo „vyvlastnění vyvlastňitelů“, nejenže ho to nijak nepovznese, ale jen ho to znechutí. Dokonce i samo slovo „soudruh“ přispělo svou neblahou troškou k znevážení socialistického hnutí. … Odvracet se od socialismu, protože tolik jednotlivých socialistů lidsky neobstojí, je stejně absurdní, jako by ste nechtěli jet vlakem proto, že se vám nelíbí obličej průvodčího.
Na mieste je menšia poznámka k používaniu marxistickej terminológie, najmä pokiaľ ide o kategóriu trieda – najzaujímavejšia časť Orwellovej úvahy sa točí okolo vplyvu toho, čo nazýva „triednymi rozdielmi“. Vzhľadom na to, že zjavne chápe ekonomickú podstatu triedy, bolo by vhodnejšie hovoriť skôr o „kultúrnych rozdieloch“ – koniec-koncov, ojedinele tak aj robí. Pre záujemcov, okrem podnetného Orwellovho diela, odporúčame aj krátke vysvetlenie pojmu trieda z nášho blogu.
Text, ktorý uverejňujeme v troch častiach, pod redakčným názvom „Dá sa s tým niečo robiť?“ je prekladom Petry Martínkovej z roku 2011 a ide o záverečnú kapitolu knihy Cesta k Wigan Pier. Vyšla v roku 2011 vo vydavateľstve Argo.
***
A konečně, dá se s tím něco dělat?
V první části téhle knihy jsem prostřednictvím několika drobných postřehů přiblížil, v jaké sme se to ocitli kaši; v této druhé části jsem se snažil vysvětlit, proč podle mého názoru tolik normálních slušných lidí odpuzuje jediná možnost nápravy, totiž socialismus. Jednoznačně nejnaléhavějším úkolem příštích pár let je tak získat tyto normální slušné dřív, než fašismus vynese svůj trumf. Nechci tu vytahovat otázku stran a politických prostředků. Důležitejší roli než jakákoli stranická škatulka (i když samotná hrozba fašismu dá nesporně brzy vzniknout nějaké obdoby Lidové fronty) hraje na to, aby se účinnou formou šířilo socialistické učení. Lidé se musejí připravit na to, aby jednali jako socialisté. Existuje podle mě bezpočet takových, kteří mají, aniž si to uvědomují, k základním cílům socialismu kladný postoj a přitom by se dali získat takřka bez námahy, jen kdyby se našlo to pravé, co by jimi pohnulo. Každý, kdo ví, co obnáší chudoba, každý, kdo ze srdce nenávidí tyranii a válku, potenciálně stojí na straně socialismu. Mým úkolem zde proto je načrtnout – z nezbytí ve velmi obecných rysech – jak by se mohlo dosáhnout smíření mezi socialismem a jeho inteligentnějšími odpůrci.
Tak zaprvé, pokud jde o samé nepřátele – mám na mysli všechny ty, kdo sice v kapitalismu vidí zlo, ale při zmínce o socialismu se jim jaksi svírá žaludek. Jak už jsem podotkl, lze to přičítat dvěma hlavným důvodům. První představuje lidská nedostatečnosť mnoha jednotlivých socialistů, druhý pak to, že socialismus se až příliš často spojuje s pupkatým, bohapustým pojetím „pokroku“, což odpudí každého, kdo má smysl pro tradici nebo základní estetické cítení.
…
Pro tuto chvíli se každému slušnému člověku, ať je založením toryovec nebo anarchista, nabízí pouze jediná možnost, a to pracovat na zavedení socialismu. Nic jiného nás bídy současnosti ani hrůzy budoucnosti neuchrání. Bránit se socialismu teď, kdy dvacet milionů Angličanů trpí podvýživou a fašismus uchvátil půlku Evropy, se rovná sebevraždě. Je to jako začínat občanskou válku, když se přes hranice hrnou Gótové.
Tím spíše je proto důležité přestat se k socialismu stavět jen s onou úzkostnou předpojatostí, která se nezakládá na žádné závažné výhradě. Jak už jsem poukázal dříve, mnohé, které neodpuzuje socialismus, odpuzují socialisté. Socialismus, jak se nám nyní předkládá, působí nevábně valnou měrou proto, že vypadá, přinejmenším zpovzdálí, jako hříčka vyšinutců, doktrinářů, salonních bolševiků a jim podobných. Nezaškodí však pripomenout, že tak vypadá pouze proto, že se dopustilo, aby se do něj jako první nahrnuli právě vyšinutci, doktřináři a další; kdyby v celém hnutí nastoupily lepší hlavy a obecně slušnější úroveň, přestaly by mu vládnout nevhodné typy. Prozatím musí člověk zatnout zuby a přehlížet je; budou daleko méně vyčnívat, až se celé hnutí zlidští. Nemají navíc žádnou váhu. Musíme bojovat za spravedlnost a svobodu, což právě socialismus znamená, když se všechny podobné pitomosti dají pryč. Má cenu pamatovat si jen to podstatné. Odvracet se od socialismu, protože tolik jednotlivých socialistů lidsky neobstojí, je stejně absurdní, jako by ste nechtěli jet vlakem proto, že se vám nelíbí obličej průvodčího.
A za druhé, co se týká samotného socialisty – obzvláště toho výřečného typu sepisujícího traktáty.
Nacházíme se v situaci, která si zoufale žádá, aby levičáci všeho ražení odvrhli názorovou nejednotu a semkli se. Také k tomu v nevelké míře dochází. Socialista nekompromisnější ráže se tak nyní pochopitelně musí sdružit s těmi, kdo s ním nejsou zcela zajedno. Obvykle se tomu právem brání, protože vidí naprosto reálné nebezpečí v tom, že se celé socialistické hnutí rozplizne v jakýsi rádobylevicový humbuk, který bude ještě bezzubější než parlamentní labouristická strana. V tuto chvíli vážně hrozí, že lidová fronta, které dá fašismus patrně vzniknout, nebude v jádru opravdu socialistická, ale poslouží prostě jako manévr proti německému a italskému (nikoli anglickému) fašismu. Potřeba sjednocení proti fašismu by tak socialisty mohla dohnat ke spolku s těmi úplně nejhoršími nepřáteli. Nutno se však řídit touto zásadou: nikdy vám nehrozí, že se spojíte s nesprávnými lidmi, pokud budete na první místo stavět hlavní principy svého hnutí. A jaké sú hlavní principy socialismu? Co je puncem pravého socialisty? Pravý socialista je podle mého ten, který si přeje – nikoli, že má jen vysněnou představu, ale že své přání usiluje i naplnit – svržení tyranie. Tuším ale, že takovouhle definici by většina pravověrných marxistů neuznala, nebo by ji přijala jen velmi zdráhavě. Když někdy tyhle lidi poslouchám, a ještě spíš když čtu jejich knihy, mám dojem, že pro ně celé socialistické hnutí představuje jen jakýsi napínavý hon na úchylky – rej zběsilých šamanů křepčících do rytmů tamtamů a pokřiku: „Čichám, čichám pravičácké úchylkářství!“ Právě z toho důvodu si člověk mnohem snáz připadá jako socialista, když se ocitne mezi dělníky. Dělník-socialista se stejně jako dělník-katolík v teorii mnoho neorientuje a sotva dokáže otevřít pusu, aby ze rtů nevypustil nejaký blud, nese si v sobě ale jádro věci. Chápe základní skutečnost, že socialismus znamená svržení tyranie a že Marseillaisa, kdyby se mu přeložila, by na něj zapůsobila mnohej hlouběji než kterýkoli učený spis o dialektickém materialismu. V tuto chvíli nelze naplano zdůrazňovat, že přijmout socialismus znamená přijmout filosofickou stránku marxismu a k tomu nekritický obdiv vůči Rusku. Socialistické hnutí nemá čas na to být spolkem dialektických materialistů; musí se stát spolkem utlačovaných proti utlačovatelům. Je třeba přitáhnout toho, kdo to myslí vážně, a odmrštit opatrnického liberála, který chce potřít zahraniční fašismus proto, aby mohl dál nerušeně pobírat rentu – onen typ šejdíře, co vydáva prohlášení „proti fašismu a komunismu“, tedy proti krysám a krysímu jedu. Socialismus znamená svržení tyranie, doma i v cizině. Budete-li tuto skutečnost klást řádně na první místo, nikdy mnoho nezapochybujete o tom, kdo jsou vaši skuteční přívrženci. Pokud jde o drobné neshody – nejhlubší filozofický rozkol nehraje roli v porovnání se záchranou těch dvaceti milionů Angličanů, jimž zaživa práchnivějí kosti podvýživou – pak bude čas se o ně přít.
Nemyslím si, že by socialisté museli slevovat ze své bytostné podstaty, rozhodně jim ale nezbude než se zříci mnohého ze své vnější podoby. Věci by například nesmírně prospělo, kdyby se odér vyšinutosti podařilo rozptýlit tak, aby se za socialistickým hnutím dál už netáh. Kdyby se sandály i pistáciově zelené košile nasypaly na hromadu, která by se spálila, a všichni vegetariáni, abstinenti a pámbičkáři se poslali domů do Welwyn Garden City, aby si tam v tichosti cvičili jógu! K tomu ale, obávám se, nedojde. Lze ovšem dosáhnout toho, aby socialista inteligentnějšího ražení upustil od různých směšností a úplných zbytečností, kterými si znepřáteluje možné příznivce. V tolika drobnostech by se přece dalo snadno ustoupit od hnidopišství. Vezměte si třeba, jak suchopárně se typický marxista staví k literatuře. Z mnoha příkladů, které mě napadají, uvedu pouze jeden. Zdá se nicotný, ale není. V někdejším Worker’s Weekly (jednom z předchůdců Daily Workeru) vycházela rubrika literárních klípků ve stylu „Knihy na redakčním stole“. Po řadu týdnů se tam jistou měrou probíral Shakespeare; jeden popuzený čtenář na to v dopise reagoval slovy: „Milý soudruhu, nás tyhleti buržoazní spisovatelé jako Shakespeare nezajímají. Nemůžeš přijít s něčím trochu proletářštějším?“ atd. atp. Redaktor odpovědel prostě. „Nalistuješ-li si rejstřík Marxova Kapitálu,„ odepsal, „zjistíš, že Shakespeare se tam uvádí hned několikrát.“ A povšimněte si prosím, že tohle onoho stěžovatele dostatečně umlčelo. Jakmile Shakespeare dostal Marxovo posvěcení, získal si úctu. Právě takové uvažování obyčejné soudné lidi od socialistického hnutí odrazuje. Nemusí vás ani zajímat Shakespeare, aby vás něco takového odpudilo. Nadto bezmála všichni socialisté trpí představou, že se musejí vyjadřovat strašlivou hantýrkou. Když normální člověk uslyší výrazy jako „buržoazní ideologie“, „proletářská solidarita“ nebo „vyvlastnění vyvlastňitelů“, nejenže ho to nijak nepovznese, ale jen ho to znechutí. Dokonce i samo slovo „soudruh“ přispělo svou neblahou troškou k znevážení socialistického hnutí. Kolik váhavců už se zarazilo na prahu, zašlo možná na pár veřejných schůzí, kde sledovalo, jak se socialisté celí nesví poslušně oslovují „soudruhu“, a pak se rozčarovaně vytratilo do nejbližší nálevny! Cit je přitom vede správně; jaký má totiž smysl cejchovat se směšnou nálepkou, kterou ani po dlouhém čase užívaní skoro nelze vyřknout bez přídechu hanby? Je krajně neblahé dopouštět, aby si běžný zájemce odnášel dojem, že být socialistou znamená nosit sandály a plkat o dialektickém materialismu. Musí se dát jasně najevo, že v socialistickém hnutí mají normální lidé místo, jinak to můžeme rovnou odpískat.
A to s sebou nese značnou obtíž. Žádá to, aby se k otázce třídy, na rozdíl od pouhého ekonomického postavení, přistupovalo realističtěji, než jak se k ní momentálně přistupuje.